Archives: Zajímavosti

Dnes zahajujeme letní sezónu. Je tu krásně, teplo, ideální počasí pro turistiku a kola. V sobotu 10.5. podnikáme cyklistický výlet Harrachov – Pomezní Boudy po polské straně, kde obdivujeme rozdílnou přírodu, poznáváme jinou architekturu i jiný způsob života místních obyvatel.

Krkonoše byly osidlovány již při kolonizaci za Přemysla -Otakara II. ve 13. století. Osidlování Malé Úpy však začalo až v 16. století, kdy majitel vrchlabského panství Kryštof z Gendorfu inicioval těžbu nerostu a hlavně dřeva pro stříbrné doly v Kutné Hoře. Podle trutnovského kronikáře Simona Hüttela začaly práce na plavebních přehradách – klausách a těžbě dřeva prvně v roce 1566 právě v okolí horské říčky Malá Úpa.  Podle tereziánského katastru vznikla stejnojmenná obec až v roce 1748.  Z dalších údajů v Hüttelově kronice ale vyplývá, že lidé v Malé Úpě příležitostně žili asi už od roku 1500.  Do té doby nedotknutelná příroda okolo říčky Malá Úpa se začala v druhé polovině 16. století zaplňovat dřevorubci z Tyrolska, Korutan a Štýrska.  Těžba dřeva i nerostů již na začátku 17. století upadala, ale osadníci hned po příchodu založili na vykácených pasekách louky a postavili první horské chalupy.  Mýta zúrodňovali stále usilovněji, aby mohli chovat krávy a kozy. Každá rodina dostala k vykácení svou lokalitu a proto i vzniklé luční enklávy a lesní samoty ještě několik dalších století obývali převážně příslušníci jedné rodiny. Rudy byly těženy v 16. století v osadě Smrčí a ve Lvím dole. Sem se vrátila těžba ještě v roce 1735 a potom hlavně v letech 1841 až 1866. Vytěžená železná ruda a arzenik se tehdy zpracovávaly v Peci pod Sněžkou. Další obživou našich předchůdců bylo pašování cukerínu ze sousedního Slezska.

V roce 1779 navštívil Malou Úpu budoucí císař Josef II., doprovázený známým generálem Laudonem. V rámci své náboženské politiky nechal místním horalům postavit kostel. Dne 22. února 1791 byl stánek Boží, v té době nejvýše položený kostel v Čechách (975 m), zasvěcen patronům Petru a Pavlovi. Ovšem 10. 9. 1806 ve 20.45 hodin po zásahu bleskem dřevěný kostel vyhořel.  Ihned byla zahájena výstavba nového kostela a již 18. října 1807 v něm byla sloužena mše svatá. Při stoletém výročí byla na stropním oblouku mezi presbytářem a lodí umístěn pamětní nápis s letopočtem 1791 a rakouskou orlicí. Krátce na to v roce 1889 byl kostel ve větším rozsahu renovován.  Poslední oprava proběhla za těžkých podmínek v roce 1986. Nebýt vydatné finanční pomoci krajanů žijících dnes v Německu, zřejmě by k renovaci vůbec nedošlo.  Při větších vnitřních úpravách v roce 1936 byl postaven nynější hlavní oltář.  Na ústředním obraze jsou církevní patroni kostela Petr a Pavel.  Levý obraz představuje svatou Terezu – příklad zbožnosti a pravý obraz svatou Alžbětu Durynskou jako příklad dobročinnosti.  Boční oltář vpravo je zasvěcen Matce boží a na levé straně je svatá Barbora, ochránkyně horníků. Oltář je památkou na hornickou minulost Malé Úpy.  Horníci, kteří pracovali na slezské straně hor v Amsbergu, severně od Pomezních Bud, oslavovali každoročně svatou Barboru slavnostním průvodem zakončeným mší svatou na její počest. Staré věžní hodiny, které nejsou v provozu, teprve na rekonstrukci čekají. Kostel ztratil už třikrát své zvony.  Poprvé při požáru v roce 1806, podruhé 1916 pro válečné účely a ze stejného důvodu i v roce 1943.  Jenom malý zvon ve věžičce všechny války přečkal. Varhany pocházejí z roku 1833. Několikrát byly vylepšeny nebo opraveny adodnes hrají. Zdejší farnost, založená spolu s kostelem, již od roku 1946, po násilném vystěhování německých obyvatel, neexistuje. Nedílnou součástí kostela je i přilehlý hřbitov, kde se pohřbívalo od konce 18. století až do konce 2. světové války. Po odsunu Němců byl hřbitov takřka zapomenut, v jedné chvíli mu dokonce hrozila likvidace. Zásluhou několika starousedlíků se zachoval a opět tu nachází věčny klid ti, kterým se Malá Úpa stala více než domovem. O kostel i hřbitov se dnes stará několik místních lidí, kterým za práci vzdáváme dík a vyslovujeme uznání.

Už od 18. století v Malé Úpě existovala zařízení, která poskytovala příchozím potřebné služby. První větší hostince a horské boudy, zaměřené na poskytování služeb cestovnímu ruchu, vznikly až v druhé polovině 19. století při celoevropském rozmachu turistiky. V Malé Úpě nejvíce vzrostl cestovní ruch až s rozvojem zimních sportů po 1. světové válce. Roku 1945 měla obec Malá Úpa kolem 1000 stálých obyvatel. V té době měly obě části – Dolní i Horní Malá Úpa již 1120 lůžek pro hosty (oproti dnešním 2500 lůžkům). Při srovnání s počtem trvale usedlých obyvatel je zřejmé, že Malá Úpa měla již tehdy charakter rekreačního horského střediska. V roce 1980 byla Malá Úpa jako samostatná obec zrušena a stala se součástí Pece pod Sněžkou. Až po sametové revoluci roku 1989 se podařilo zdejší občanské iniciativě obec Malou Úpu opět osamostatnit.

Dnes se počasí začíná kazit. Přesto jdeme přes Jelenku, Svorovou horu na Sněžku podívat se na novou Poštovnu.

Sněžka na cestě zpět

Stará a nová poštovna. Stará funguje (vynikající horká medovina), zatímco nová je zavřená.

Nová poštovna krásně osvětlená odpoledním sluníčkem.

Vrchol Sněžky se chvílemi vyjasnil a před námi se rozprostíralo mrakové moře.

Pohled na Úpu, napravo sjezdovka U Kostela, vlevo jsou vidět Nové Domky.

25.12.2007 jsme odpoledne vyběhli na krátkou 2 hodinovou túra do Sovího sedla (neznačený pochod hlubokým sněhem od vleku Hybnerka na červenou) a dále po modré přes horu Tabule (Skalny Stol, 1281 m) a Střechu (Kowarski Grzbiet) zpět na Pomezní Boudy. Z Tabule se otevíraly krásné a hlavně neznámé pohledy na Sněžku, Studniční horu a polskou rovinu na severní straně.

Neznámý pohled na Sněžku z Tabule (1281 m)

Kraví hora

Na horách sluníčko a teplo, daleko v nížinách smog a zima. Prosincová inverze.

To je pohled na Tabuli ze Svorové hory (Czarna Kopa, 1410 m – mezi Jelenkou a Sněžkou)

Sáně rohačky, kdysi neodmyslitelná součást inventáře každé pořádné horské chalupy v Krkonoších nebo v jejich podhůří před vpádem motorových dopravních prostředků, jsou dnes jako historická kuriozita předmětem živého zájmu jak místní populace, víkendových chalupářů, tak i hostů horských středisek. S jásotem jsou objevovány jejich zapomenuté poslední exempláře v různorodém “štákloví” stodůlek, kde unikl pořádkumilovné a likvidátorské pozornosti předchozích generací. Zašlá sláva divokých rohačkových jízd k nám zaznívá nejen z písemných záznamů, pořízených v minulém století, ale občas i ojediněle z úst vypravěčů-pamětníků. Vždyť ještě po druhé světové válce se v některých místech hor pomocí nich přibližovalo dřevo.

Stejně jako pro turisty, tak i pro příznivce kol je Malá Úpa rájem. Díky nadmořské výšce můžete uskutečnit nádherný hřebenový přejezd směr Žacléř, nebo se vydat krkonošských cyklobusem do Harrachova a zpět po své “ose”.

Vyrazit můžete také na polskou stranou Krkonoš, na které je překvapivě hustá síť cyklostezek, kde nepotkáte téměř živáčka, a pokud ano, potom je to český cyklista.

Chcete se podívat do Pece pod Sněžkou? Není problém, vede tam pěkná cyklostezka.

Na své si přijdou i děti, díky poloze Malé Úpy je u nás více rovného terénu než jinde.

Při výletech do vzdálenějších míst Krkonoš pomohou cyklobusy. Pravidelně denně v obou směrech (ráno po sedmé hodině) vyjíždí a večer (kolem půl páté) se vrací zase zpět: z Harrachova, přes Rokytnici nad Jizerou, Benecko, Vrchlabí, Janské Lázně, Pec pod Sněžkou do Horní Malé Úpy. Krkonošské cyklubusy budou v provozu od 29.5.-26.9.2009, v červnu každou sobotu, neděli, v červenci, v srpnu denně, v září ve čtvrtek, sobotu a neděli. Všechny cyklobusy jsou vybaveny na přepravu minimálně 15 kol. Na linkách platí tarif vyhlášený dopravcem, který je vyvěšen ve vozidle. Cena jízdního kola 10 Kč bez ohledu na přepravovanou vzdálenost.

Lví důl je jedno z nejkrásnějších míst v Krkonoších, jakých dnes již mnoho nenajdete. Výlet je možno absolvovat na kole nebo i pěšky.

U Blesku odbočíme doleva a po žluté jdeme směr na Jelenku. Po cca 2 km odbočíme doleva po zelené až k silnici, po níž krátce jedeme, abychom po cca 500 m odbočili doprava po asfaltové silničce. Silnička stoupá, míjíme Žacléřské boudy se štěkajícím psem a po vrstevnici pokračujeme stále mírně do kopce. Po levé straně bohaté výhledy na Pomezní boudy. Zanedlouho je pod námi Niklův vrch a nádherná louka se starými chalupami.

Silnička se mírně stáčí doprava, po levé straně se rozprostírají kouzelné Šímovy chalupy, a najednou se před námi v celé své nádheře, jak jsme ji ještě nikdy neviděli, stojí sama Sněžka, ke které jsme jakoby magnetem přitahováni, jen se ji dotknout. Cestou jsou nádherné výhledy a místy i lavička k posezení. Dostáváme se až k samé patě hory a odtud již podél klikatícího se Jeleního potoka uháníme Lvím údolím ke Spálenému mlýnu.

Odtud buď ke kostelíčku nebo cyklisté mohou pokračovat po zelené tzv. Eminou cestou směr Horní Maršov (horské kolo nutné). Jedeme krásným lesním terénem s vodními strouhami. Následuje prudký sjezd do Horního Maršova a cesta zpět přes Lysečinskou boudu ke kostelu. Z výletu budete unešeni a večer si budete s přáteli nad digitálními fotografiemi povídat o kouzelné přírodě v okolí Malé Úpy.

Vyprávění Franze Bischofa, rodáka z Bernartic u Trutnova, který v letech 1900–1907 působil jako řídící učitel na německé škole v Harrachově, zaujme především vylíčením mimořádného sportovního výkonu. Vždyť Bischof za pomoci sáněk dokázal z Harrachova za jediný den překonat nejen celou hřebenovou cestu, ale přidal k ní ještě další dvacetikilometrový úsek z Pomezních Bud do Bernartic u Trutnova. Ve stylizaci textu využil možnosti, aby ukázal své učitelské vzdělání mnohdy složitou stavbou souvětí. Vyprávění vyšlo v týdeníku Trautenauer Zeitung 8. února 1902.

“Na hezčí počasí, než bylo 28. prosince, nemohl nikdo ani pomyslet. Čisté a bezmračné nebe, ze kterého stříbřitě zářil ještě téměř celý měsíc na plochy pokryté zmrzlým sněhem, nehybné, jiskřícími ledovými jehličkami ověšené stromy, jichž se nedotýkal ani závan větru; není divu, že úmysl vánočním klidem zlenivělou krev rozproudit pořádnou horskou túrou se proměnil v čin.

Vyzbrojen párem vysokých holínek, krátkým tlustým kabátcem a lehkými sportovními saněmi, byla túra v půl třetí ráno započata. Čistý, ostrý vzduch zaplašil každou známku ospalosti a rychlým krokem se šlo údolím Mumlavy vzhůru až k Vosecké boudě, která byla dosažena v tři čtvrti na pět. Protože tu vše ještě leželo v nejhlubším klidu a vyrušení obyvatel by pro ně bylo jistě velice nepříjemné, spokojil jsem se tím, že jsem na lístek stručně načrtl svůj cestovní plán a připevnil jej dveře. Sleduje lyžařské stopy došel jsem za několik minut k Tvarožníku, odtud naskytl se mi jedinečný pohled na nezasněžené roviny Slezska s jejich barevnými tóny přecházejícími od hnědé k temně šedé.

Zde procházející cesta měla na pevně zmrzlém podkladu deset až dvacet centimetrů hlubokou vrstvu sněhu, která nebyla příliš příznivá rychlé chůzi. V šest hodin stál před mým překvapeným pohledem hotel U Sněžných jam, nyní jako krystalový palác, v němž sídlí víly – pohádkovější si jej nebylo možné vymyslet. Měsícem zalitá západní a východní část spolu s věží byly pokryty světle jiskřícími sněhovými s ledovými masami, mezi nimiž vyhlížela okna jako malé černé jeskyně; uvnitř i kolem vládlo hluboké mlčení, které údivem rozjásané srdce opět naplňovalo opravdovým pokojem. Když jsem došel na vrchol Vysokého Kola, musel jsem svůj pohled ještě obrátit zpět na skvostný obraz a pak se rychle rozloučit, abych plnou parou uháněl po prudkém svahu dolů k Šišáku. V sedm hodin jsem dosáhl Petrovy boudy, od Dívčích kamenů až k ní to byla bláznivá jízda, při níž se saně podobaly zdivočelému koni, brzy se hnaly přes zrcadlově hladké plochy, příkopy a závěje tak, že bylo třeba značné pozornosti, abych nebyl vyhozen ze sedla. Dvacet minut po sedmé jsem dorazil do Špindlerovy boudy, jejíž obyvatelé právě opustili peřiny. Protože mne mladý hospodář znal ještě z mé velikonoční cesty v roce 1899, vyšel mi velice vstřícným způsobem, vytopil vedlejší pokoj, kde jsem přijal snídani, sestávající ze šálku kávy a půl litru vynikajícího červeného vína; při tom jsem měl dost času prohlédnout si pozorně vkusně ozdobený vánoční stromek a vrátit se do oné krásné doby, kdy mé oči vzhlížely v němé zbožnosti k podobnému. V osm hodin byly mé ocelí protkané sáňkové popruhy, které praskly pod prudkými nárazy v blízkosti Petrovy boudy, nouzově vylepšeny silným motouzem. Šel jsem opět s novou odvahou vzhůru po cestě zbrázděné mnoha lyžařskými a sáňkařskými stopami k Malému Šišáku, odkud se díky úplně čistému ovzduší nabízel skvělý rozhled. Proč tento mocný 1 436 m nad mořskou hladinu se tyčící krajní vrchol východních Krkonoš dostal jméno Malý Šišák, zatímco o 12 m nižší bratr u Vysokého Kola se jmenuje Velký, mi nejde na rozum a nebyl bych určitě jediný, který by hlasoval za překřtění.

Odtud bylo nutné přejít velké sněhové plochy, jejichž jednotvárnost poněkud rušily jen hustě za sebou řazené tyče označující cestu a v záři ranního slunce třpytící se vrcholky hor. To mě bezděčně přinutilo, abych si do pochodu jako svůj věrný doprovod zazpíval několik písní. U Poledního kamene jsem dosud dodržovaný kurs změnil a zvolil přímou linii k Obří boudě. Protože terén má jen malý sklon, mohl jsem pomýšlet na to, že svůj oběd, který ve skutečnosti sestával z velkého „špalku“ – takřka na kost zmrzlého chleba – a kusu silně prosolené slaniny, v pohodě sním za jízdy. U prvního, na úpatí Sněžky stojícího telegrafního sloupu, kam jsem došel ve čtvrt na dvanáct, jsem položil do sněhu poslední kůrku a špekovou kůžičku ve tvaru kříže jako výmluvný pomník prasečích hodů a zahájil jsem výstup po mučednické cestě, na níž ledem pokrytá půda připravila mnohé obtíže. Přesně ve dvanáct hodin stál jsem u meteorologické stanice, která od západu vypadala jako dům ze sněhu, jaké ostatně ve velmi zmenšeném měřítku staví dětí k posílení svého zdraví. Její severní strana působila tak překvapivým dojmem, že jsem své chvále dal zaznít v hlasité samomluvě. Když po slovech „Sakra, pěkná bouda, jen škoda, že tu stojí holt uzavřená“ se v horní řadě otevřelo okno a „hlídač počasí“, potom, co jsem mu popřál dobré ráno, hleděl tak přátelsky dolů, že se obzor na míle daleko rozzářil radostně slunečním jasem.

Byl to můj desátý výstup na Sněžku, ale při žádném jsem neměl tak klidné, jasné počasí a tak nádherný daleký výhled jako při tomto; proto moje pevné předsevzetí při příští příležitosti vyhledat pana meteorologa a s dovolením nahlédnout do jeho tajemství továrny na počasí. Hotov s pozorováním nádherného světa Krkonoš a kolem něho se rozprostírající krajiny mohl jsem se rozloučit se svatou horou, nebeskou útočnicí, kdyby mě nehnala ctižádost nechat zaskvít své jméno v zimní pamětní knize v českém hostinci, jen škoda, že mi krátce vyměřený čas nedovolil zdržet se déle v sice malé, avšak velmi čisté a vkusně zařízené hostinské místnosti.

Ve tři čtvrtě na jednu sjel jsem v rychlém tempu východní svah k Obřímu hřebeni a o půl hodiny později z Černé kupy do Malé Úpy, kde jsem v hostinci vedle kostela toužil uhasit žízeň sklenicí piva. Bohužel to nebylo ve velké světnici tak útulné jako v hostinci na Sněžce, protože okna a dveře byly otevřené, aby protahující vzduch z venku, neohřívaný žádnými roztopenými kamny, právě umytou podlahu rychleji vysušil. Dcera domu, která s nahými pažemi a bosa vkleče myla dlažbu v předsíni, mohla by, pokud se týče posilování otužilosti, sloužit za vzor mnoha dámám „válícím se za pecí“.

Po třičtvrtěhodinovém odpočinku nastoupil jsem na další pochod k rakouským Albeřicím, kam jsem dorazil v pět hodin díky dobré sanici po mnoha bludných jízdách v náhle padnuvší husté mlze, která znemožňovala jakoukoliv orientaci. Velké lomy na vápenec a vápenné pece, jejichž produkty mají dobrou pověst, tak i protáhlá ves Niedamirów u Opawy byly za mými zády. Když jsem ves konečně opustil, což jsem velmi uvítal, protože rychle nastával soumrak, zvolil jsem nyní cestu přes Bobr, žacléřské uhelné doly a Lampertice, protože tu, která vedla přes mokrá pole a nenabízela zvláštní pohodu jsem dobře neznal; protože dobré slovo nacházíme ponejvíce na dobrém místě, horníci vracející se domů mi tak znamenitě poradili, že jsem již v šest hodin večer stál před šachtou Elisabeth, jejíž mohutná černá halda a vedle se nalézající obytné domy byly osvětleny četnými elektrickými obloukovými lampami, že bylo světlo jako ve dne.

„Ano,“ mínil starší muž, který mě krátce doprovázel a kterému jsem sdělil svůj podiv nad změnami, které v posledním desetiletí nastaly v obci Žacléř – Lampertice, „česká důlní společnost ví, jak uhelná ložiska vytěžit pomocí moderní techniky, co ale pak, až bude vše vyčerpáno?“ Abych o tom dlouze uvažoval, neměl jsem čas, neboť nedobrovolný baletní tanec, který jsem na silnici sice bez sněhu, ale potažené ledovkou, musel předvádět, abych udržel v naší době tak nutnou politickou vyváženost, vyžadoval veškerou mou pozornost.

Ve tři čtvrti na sedm došel jsem konečně do svého milovaného rodiště Bernartic, cíle mé cesty. V předsíni domu mého starého známého Johanna Kirsche se objevila ženská postava, když jsem svého věrného „oře“ hlučně stavěl do rohu, a zeptala se mě, co potřebuji: „Mohu tu pro dnešek nechat své sáně ?“ „Hm, ano,“ byla krátká odpověď. Už jsem se obracel k odchodu, když se pootevřely dveře a vykoukl pár bystře hledících očí a pak mne se zvoláním „Ne, to je přece pan učitel,“ zatáhly do místnosti. Potom, co jsem se při pořádné sklenici „trutnovského“ od bodrých lidí zevrubně dověděl o všech změnách, které se udály za posledních dvacet let v mém domově, šlo se půl hodiny před půlnocí do postele a já snil pod pohostinnou střechou o starogermánských ctnostech předků, které se zde věrně zachovaly.

Příští den jsem navštívil některé kamarády. Odjížděl jsem přes Trutnov, Hostinné, Jilemnici a Rokytnici zpět do Harrachova s radostným vědomím, že jsem potkal muže, kteří i za změněných poměrů se snaží opravdově a nezlomně udržet, stejně jako na ně shlížející Sněžka, své obci starý německý ráz čistý.”

Zdroj: Franz Bischof, Krkonoše, leden 2010

Pomezní hřeben oddělující Horní Lysečiny od Dolní a Horní Malé Úpy je hned po Rýchorách druhým nejvýraznějším hřebenem východních Krkonoš. Právě na Horní Lysečiny jezdím již od padesátých let minulého století, a proto není divu, že je to kout Krkonoš mému srdci nejbližší.

Jako kluci jsme často zdolávali jeho příkré, statnými smrky zalesněné svahy. Po temeni hřebenu vedl úzký průsek končící u tzv. trianglu. Odtud pochází nejstarší fotografie na této dvoustraně. Čerstvě zasněžené, sklánějící se smrčky jsem fotografoval někdy v polovině sedmdesátých let.
Vzpomínám, jak jsem právě v těchto místech dychtivě spěchával k jedinému malému ostrůvku kleče, odkud se mi, díky jejímu nízkému vzrůstu, alespoň částečně odkryl výhled na majestátní Sněžku. Tam jsme se spolu také prvně seznámili. V té době jsem ještě netušil, že není tak daleko doba, kdy budu s velkými problémy hledat do popředí záběru stafáž v podobě alespoň jednoho stojícího stromu, jenž by mně odhalené velkolepé panorama východních Krkonoš kompozičně dořešil.

Začalo to polomy po ničivých vichřicích, do toho nastoupil obávaný škůdce kůrovec, a to už byl jen krůček k rozhodnutí postupně celý hřeben vytěžit. Zprvu jsme to jako „starousedlíci“ nesli těžce. Ráz krajiny se významně změnil. Zároveň se ale otevřely nové, neskutečné výhledy. Kdo vystoupal strmým svahem, nelitoval. Přes členitou část Polska, Jeseníky, Králický Sněžník, Orlické hory, Rýchory, Zvičinu a Černou horu jeho pohled doputoval k méně známé tváři naší nejvyšší hory. Sám jsem na hřebeni strávil spoustu nádherných chvil s aparátem připraveným zachytit to nejlepší ze začínajícího či končícího dne. Ne vždy se mi z relativního tepla naší chalupy, kdy všichni kolem ještě spokojeně odfukovali, chtělo do potemnělé a mrazivé krajiny. Představy, co mě tam nahoře zase čeká, byly ale silnější. Málokdy jsem byl zklamán. Vlastně se ani nepamatuji, zdali vůbec kdy. Jednou jsem se takhle vracel z vršku, slunce vysoko nad obzorem, údolí se pomalu probouzelo. Bořil jsem se místy až po pás do bezedného prašanu. Rozhrnul jsem sněhem obtěžkané větve poslední řady smrčků a vyvalil se na louku. „Meresjééév,“ křičel soused z nižší chalupy, který se o poznání déle rovněž vydal za dalekými výhledy. Mladší generaci bych asi měl vysvětlit, kdo to ten Meresjev vlastně byl. Nevysvětlím, není to důležité. Místo toho vězte, že nahoru na Pomezní hřeben mě to táhne stále, třeba se jen tak porozhlédnout, nadechnout.

A fotografové? Ti si musejí pospíšit. V osmdesátých letech totiž byly svahy opětovně zalesněny. Nejprve začaly „překážet“ rychle rostoucí, dočasnou funkci plnící břízy. V posledních letech se pochlapily i donedávna malé smrčky a je skoro po všem. Skoro. Ještě stále se ale nalezne dost skulinek a průhledů pro obdivování a fotografování té nadpozemsky pozemské krásy. Jestli nevěříte, vážení čtenáři, tak přijďte pobejt. Dobré světlo!

Letos jedeme již II. ročník velikonočního přejezdu Krkonoš z Pomezek do Harrachova. Navzdory sýčkařům z ČHMÚ je velikonoční sobota luxusní. Modré nebe, dostatek sněhu, slabý jihozápadní vítr.

Vycházíme z Pomezek a na začátku sjezdovky Lesní hřeben vcházíme do lesa.

Na červené směr JelenkaŠupináři jedou, ti co nenamazali jedou, ti co namazali nejedou. Na Jelenku dorážíme v 9.30. Je zavřeno, ale vzhledem k tomu, že naše výprava byla na hřebenech Krkonoš dopředu avizována, dostáváme 8 piv a 1 kolu přímo z výčepu oknem.

Pohled z Jelenky na Malou Úpu – je něco hezčího?Pokračujeme výšvihem na Svorovou horu.

Sněžka – takový pohled neomrzí

Chvílema bereme běžky do rukyNa Sněžce jsme v 11.30, sedíme u poštovny a kocháme se pohledem na Malou Úpu.

PoštovnaPijeme slivku a pojídáme čokoládu Lindt Chilli. Po chvilce odpočinku ze Sněžky scházíme a u rozcestníku hůlkovým hlasováním volíme alternativní cestu přes Špindl a odbočujeme doleva na Luční boudu.

Na Luční narváno, dáváme nastojáka koláč a pivko. Vycházíme ke kapličce a sjíždíme pěkným sjezdem k bufáči.

Sněžka z kapličkySjíždíme do Špindlu, vyjíždíme Medvědín a vycházíme dlouhou táhlou cestou na Vrbatovu boudu. V moderním interéru dáváme základní občerstvení a griotky.

Tak tam někde jsme ráno byli…
Z Vrbatky sjíždíme na Dvoračky, zastavujeme na výbornou dršťkovku a pivko v sousední Štumpovce, která překvapuje příjemnou obsluhou.

Cesta na Dvoračky není nic pro rekreantyOdtud se spouštíme do Rokytnice, kde máme v 19.00 připraven odvoz. Jedeme zpět na Pomezku, kde máme závěrečný debriefing.Zbývá než konstatovat, že se letošní ročník náramně vydařil, jsme unavení, ale šťastní.

Nevídané, o Blesku a Malé Úpě natočila německá internetová televize LexiTV v prosinci 2008 krátké video Am Fuß der Schneekoppe.

ČT natočila v rámci cyklu Toulavá kamera dva krátké dokumentární filmy, jeden o rohačkách (Výstava saní) a druhý o Malé Úpě.

Rozhledna Hnědý vrch na “Bramberku “se nachází u horní stanice sedačkové lanové dráhy z Pece pod Sněžkou na Hnědý vrch v nadmořské výšce 1207 m n.m. Rozhledna má trojúhelníkovou podstavu, základ je tvořen z nehoblovaných klád. Poslední patro rozhledny a střecha jsou podepřeny třemi ocelovými nosníky. Díky své výšce (27 metrů) umožní turistům shlédnout úžasné panorama Sněžky, Luční, Studniční, Růžovou a Černou horu. Pec pod Sněžkou a celé údolí až k Velké Úpě máte jak na dlani. Vzadu vykukují hřebeny Malé Úpy. Za příznivého počasí jsou z rozhledny vidět i Orlické hory a Jeseníky.

K rozhledně se nejlépe dostanete z Pece pod Sněžkou po žluté a následně červené značce, anebo pohodlně vyjedete sedačkovou lanovkou, která bere i kola.

Vynikající botanik, autor základních děl o rostlinstvu mnoha evropských zemí. Působil jako docent na universitě v Lipsku a profesor na lesnické akademii v Tharandtě. Od r. 1874 do r. 1892 profesor botaniky a ředitel botanické zahrady na německé universitě v Praze. Jak popsal Moritz Willkomm cestu na Sněžku v roce 1837?

…Pohodlná klikatá cesta, kterou mnoho turistů v současné době pokládá za velice příkrou a nepohodlnou, tenkrát a ještě o desítiletí později neexistovala, právě tak jako (hostinec) Kovárna. Bylo nám řečeno, že se po onom svahu vine stezka vzhůru na Pláň pod Sněžkou. Skutečně jsme tuto stezku našli, ale dobrý kus cesty nad Kovárnou jsme ji ztratili tam, kde nynější turistickou cestu kříží zprava řinoucí se potůček, v pramenitém bahnitém terénu. Po dlouhém marném hledání, protože se nám zdálo nemožné vyšplhat na Pláň pod Sněžkou po strmém svahu Sněžky terénem Rudníku, rozhodli jsme se, spoléhajíce se na štěstí, vylézt po příkrém úbočí Sněžky vpravo, abychom se dostali na hřeben spojující Sněžku s Černou kupou, kde jsme museli narazit na cestu vedoucí na Sněžku z Pomezních Bud, kterou jsme znali z minulého roku. Zatím zapadlo slunce a bylo stále temněji a temněji.Výstup terénem, kde se střídala skalnatá suť s kluzkými travnatými plochami a s bažinami, přičemž naše zavazadla byla velice těžká, nás velice vyčerpával, takže jsem museli znovu a znovu odpočívat, abychom nabrali dech. Ještě hůře se nám vedlo, když jsme dosáhli pásma kleče, protože prodrat se jí ve tmě, která nastala, bez zlámání nohy, nebyl žádný malý úkol. Konečně jsem dosáhli hřebene, kde nás zalité potem přivítal severák studený jako led, avšak naštěstí jsme se nenachladili. Brzy jsme našli onu cestu a statečně kráčeli vstříc kuželu Sněžky, zvedajícímu se před námi v nejistých obrysech proti noční, hvězdami poseté obloze. Bylo již po desáté hodině, když jsme dosáhli vrcholu Sněžky.

Tenkrát a ještě roku 1842, kdy jsem jako student Krkonoše navštívil potřetí a ještě mnoho let poté, nestála na Sněžce žádná bouda. Jako útočiště pro poutníky sloužila okrouhlá masivní kaple, kterou nechal v letech 1668–1681 postavit hrabě Kryštof Leopold Šafgoč. V této kapli, která byla po postavení boudy vrácena účelům církevním, hospodařil od roku 1824, kdy byla přeměněna na hostinec, a také ještě roku 1842 nájemce Siebenhaar, velmi zdatný hostinský a vynikající znalec Krkonoš, ale také pro svou velikou hrubost vyhlášený a obávaný muž. Ostatně byl, jako většina krobiánů, dobrosrdečný a hlavně studentům, ze kterých si často tropil žerty, byl velmi nakloněn. Při vstupu do kaple úzkou brankou, před kterou se tenkrát nacházela malá dřevěná předsíň, se naskýtal zvláštní pohled. Dosti velký vnitřní kruhový prostor v přízemí sloužil jako hostinská a jídelní místnost, a zároveň i jako kuchyň a v noci při velkém návalu hostů také jako noclehárna druhého řádu, kde si každý mohl udělat pohodlí dle své libosti, ale musel se zříci jakékoliv podložky i přikrývky. Zde spolu přes noc seděli nahoru přicházející průvodci i nosiči. Když pomineme kamna, v nichž na otevřeném ohni byla připravována pouze vaječná jídla a teplé nápoje (káva, čaj, punč, grog), zabíraly zde místo hrubé dřevěné stoly a židle a podél stěny dřevěné lavice, které rovněž sloužily jako lůžka druhé třídy. Noclehárnu první třídy zastupovala v poloviční výšce kaple postavená galerie opatřená tyčkovým zábradlím, na níž se muselo vylézt po příkrých schodech podobajících se slepičímu žebříku. Zde byly večer rozloženy slamníky bez prostěradel a vlněné koňské houně, avšak více než patnáct osob, i kdyby ležely vedle sebe jako herinci, zde místo nenašlo. Při tom nebyl brán žádný zřetel na pány a dámy, takže dámy a páni leželi vedle sebe a mezi dámským a pánským oddělením byla postavena zástěna. Sama galerie byla tak úzká, že osoba přesahující střední vzrůst, chtěla-li se rovně natáhnout, musela nohy vytrčit ven zábradlím, což z pohledu odspoda skýtalo stejně zvláštní jako zábavný pohled.

O komfortu a pohodlí v hotelu otce Siebenhaara nemohlo být vůbec řeči. Zrcadlo a jiné za nepostradatelné považované zařízení zcela chybělo a jako umyvadlo sloužil ráno v dolním prostoru na jedné z lavic postavený sud s vodou, který společně museli používat všichni hosté. Naproti tomu Siebenhaar vlastnil znamenitý dalekohled, který vědychtivým turistům rád a zdarma půjčoval. Stravování, které se omezovalo na vaječné pokrmy, šunku, salám, budní sýr a chléb s máslem, bylo dobré a ne drahé. Také zde bylo možné dostat za mírnou cenu znamenité maďarské víno. Na spánek většinou nebylo zpravidla ani pomyšlení, ani když venku nezuřila vichřice, neboť jednak špatně utěsněnými okny umístěnými dokola kaple ve výši míst, kde se spalo, ďábelsky táhlo, jednak hosté dole, kteří nenašli místo ke spaní, rušili ticho a krátili si dlouhou chvíli povídáním, nemírným pitím a kouřením. Nocležníky budili také turisté, kteří již o třetí hodině ráno přicházeli pozorovat východ slunce…

Zdroj: Moritz Willkomm – Cesta na Sněžku v roce 1837, Krkonoše, březen 2005

Prožijte dovolenou v pohádce ! Maloúpská pohádková stezka potěší zejména malé návštěvníky Krkonoš. Projdete 10 zastavení s 10 krkonošskými pohádkami od spisovatelky Marie Kubátové.

Dřevěné panely s pohádkou doplňuje dětská prolézačka, kde můžete strávit čas hrátek i odpočinku. Každé zastavení skrývá plastický ornament, který obkreslíte tužkou do knížečky. Knížečky s mapkou i popisem tras získáte za malý poplatek v infocentru na Pomezních Boudách.

Cílem putování je získání ornamentů všech pohádek, za které obdržíte odměnu – maloúpský groš, rovněž v infocentru na Pomezních boudách.

Pohádková stezka prochází nedaleko Blesku mezi zastaveními 3 a 4.

Přesně 20 km od Pomezních Bud (29 minut jízdy autem), se v polské horské vísce Karpacz nachází stavba, kterou by zde turista nečekal – moderní aquapark Sandra. Najdete tu všechno, vodní svět, bazény, jacuzzi (35°C), umělé mořské vlny, vodní řeku, saunu, páru, sněžnou jeskyni. Kromě toho si můžete nechat masáže nejrůznějších typů včetně reflexní, kyslíkové a bahenní.

• 

• 

• 

Aquapark je otevřen denně od 8:00 – 21:00, o víkendu až do 22:00. Ceny jsou: 1 hod (dospělý 25 zł/dítě 19 zł), 2 hod (40 zł/30 zł), 3 hod (50 zł/35 zł), celý den (55 zł/40 zł). Kurz cca 6.3 Kč za 1 zł (červen 2010).

Cesta z Malé Úpy je ZDE.

O návštěvě aquaparku nám napsala Jana S. z Chrudimi:

“Aquapark jsme trochu hledali, značení nemají moc dobré, ale nakonec jsme hotel s aquaparkem našli (v centru Karpacze odbočte vlevo). Dvě hodinky jsou akorát. Na recepci se dá platit kartou, dají vám čip na ruku, se kterým se zamykají i skříňky. Samotný aquapark je příjemně veliký, není to žádný gigant jako v Praze Čestlicích, ale bohatě to stačí. Našemu 8 letému Kubovi se nejvíce líbilo: * 2 tobogány (celkem jsou tu 4, z nichž jeden je hodnocen jako těžký), jeden z nich pěkně rychlý a světélkující, druhý se jezdí na nafukovacím kruhu, * mořské vlny, které pouštějí v pravidelných intervalech, * “jungle park” pro menší s plovoucími zvířaty. Já jsem si krásně zaplavala v 25 m bazénu a ohřála se v horké vířivce s mnoha podvodními proudy.  Moc se nám tady líbilo.”

Sněžka (pol. Śnieżka, něm. Schneekoppe) je se svými 1602 m n. m. nejvyšší horou Krkonoš i celé České republiky. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozen od pojmenování Sněžná – jako „sněhem pokrytá“. První český název byl Pahrbek Sněžný, pak Sněžovka, od roku 1823 pak definitivně Sněžka. Vrcholem Sněžky prochází česko – polská hranice. Na české straně se nachází Pec pod Sněžkou, na polské straně Karpacz. Díky své výšce poskytuje vrchol Sněžky neomezený panoramatický výhled do daleké krajiny České republiky a Polska.

Na české straně Sněžky stála ještě nedávno zchátralá budova České boudy z roku 1868, na jejím místě byla postavena nová poštovna, která je určitě zajímavým architektonickým počinem, otázkou ale je, zda se na Sněžku hodí…

Pokud si chcete udělat jednodenní túru na Sněžku, asi každého napadne využít historickou sedačkovou lanovku z Pece pod Sněžkou. Málokdo ví, že na Sněžku se lze dostat krásnou pěší túrou právě z Malé Úpy. Ze středu obce vedou na vrchol Sněžky dvě cesty. Jedna vede po žluté po příjezdové asfaltové cestě, druhá po červené pěšině. Obě cesty se potkávají na chatě Jelenka, z níž se prudkým výšvihem dostanete na Svorovou horu a po krásné hřebenové túře dorazíte zanedlouho na Sněžku.

Jak na Sněžku?

• Nejoblíbenější: z Malé Úpy (Pomezní Boudy) po žluté (z větší části stoupání asfaltovou cestou – bohužel nelze zatím vyjet ani na kole), červené (pěšky asi nejhezčí) nebo modré (po hranici s Polskem, úchvatná a málo známá) na chatu Jelenku (občerstvení – doporučujeme) a dále po červené vystoupat přes Svorovou horu (1410 m n.m.) na Sněžku a zpět.
• Zajímavá cesta zpět: Alternativně se dá sejít ze Sněžky kus po žluté směr Růžová hora a doleva po zelené traverzovat úbočím Sněžky na Jelenku, nebo sejít přes Růžohorky a Pěnkavčí cestu do Spáleného Mlýna
• Výstup ze Spáleného Mlýna: ze Spáleného Mlýna po zelené Pěnkavčí cestou přes Sagasserovy boudy na Růžohorky a přestupní stanici lanovky na Růžovou horu (1312 m n.m.), odtud buď lanovkou na vrchol, nebo po žluté až na vrchol Sněžky (zpátky přes Jelenku na Malou Úpu)
• Klasika z Pece lanovkou: autobusem do Pece pod Sněžkou – lanovkou na Sněžku (zpátky přes Jelenku na Malou Úpu)
• Z Pece Obřím dolem: z Pece po modré pozvolným stoupáním Obřím dolem okolo starého vodovodního systému, bývalou Kovárnu až na bývalou Obří boudu. Odtud je to již pár kroků na Sněžku.
• Přes polskou Karpacz: z Malé Úpy po zelené sejdete málo známou Tabákovou stezkou (byl po ní v 1. polovině 19. století pašován z Čech do pruského Slezska tabák) do polské Karpacze, odtud jednosedačkovou lanovkou pod Sněžku (alternativně pěšky po červené (od dolní stanice lanovky) nebo po žluté (odbočka na začátku Karpacze)) a dále po značené cestě kousek k bývalé Obří boudě a dále na Sněžku.

Lanová dráha Pec pod Sněžkou – Sněžka

Lanovka na Sněžku z Pece pod Sněžkou je nejstarší lanovou dráhou svého druhu v Evropě, byla uvedena do provozu v roce 1949. Pokud plánujete výlet na Sněžku, lze vhodně zkombinovat pěší túru s využitím lanovky, kterou si užijí zejména děti. Doporučujeme se na lanovku dobře obléci. Informace o provozu: +420 499 895 137

• Ve výjimečných případech (silný vítr, velká námraza) lanovka nefunguje, ale lze to dobře zjistit na internetu.
• Provoz lanové dráhy – denně od 8:00 – 19:00, každou celou hodinu.
• Podmínky pro zájezdy: seznam účastníků, hromadná úhrada jízdného, přeprava pouze celých skupin.
• Přeprava jízdních kol na obou úsecích vyloučena (zatím).
• Přeprava psů pouze s košíkem.
• Ceny a další informace na www.snezkalanovka.cz

Když před více než 300 lety Isaac Newton odpočíval v sadě a proslulé jablko mu spadlo na hlavu, nikdo nečekal, že z tehdy objeveného gravitačního zákona budou existovat jisté výjimky. Avšak existují na zemi taková místa, kde gravitační zákony neplatí tak jako jinde… Prázdná láhev nebo plechovka či auto s vypnutým motorem se budou pohybovat proti kopci. Rozlitá voda poteče nahoru. A to vše bez zjevné příčiny. Takové anomálie se vyskytují na různých místech zeměkoule. V Austrálii, na Barbadosu, v Brazílii, nedaleko Gold Hill v Kanadě, v provincii Gansu v Číně, v Languedoku ve Francii, v Německu, Řecku, Irsku a také nedaleko letní rezidence papežů u Albanského jezera na Via del Laghi v Itálii a také v Polsku, na silnici vedoucí na vrchol Żar v Beskydech.

A tento záhadný jev můžet na vlastní oči vidět i v sousední Karpaczi! Přijeďte do ulice Strażacka, která vede od ulice Karkonoska směrem k tzv. Divokému vodopádu (Dziki Wodospad). Projedete kolem hotelu Piecuch a před mostem přes řeku Łomnica vás čeká překvapení.

Zdá se, že ulice zde mírně klesá směrem k řece. Ale auta tu s vypnutým motorem sama jedou do kopce, rozlitá voda teče do kopce, plechovky a míčky se kutálejí do kopce. Řidičům autobusů zde přikazují zastavit a pak vyřadit rychlost. Potom celá skupina užaslých turistů cítí, jak se autobus nejdřív pomaloučku a pak rychleji rozjíždí proti kopci.

Podle mnohých vědců se však nejedná o gravitační anomálii, nýbrž o optický klam. Krajina kolem kopce, zahnutý horizont, způsob růstu stromů – to vše způsobuje, že místo klesajícího svahu vidíme stoupající. Nejsme prý schopni určit sklon podloží, protože nemáme žádný vztažný bod. Informace z našich očí mohou prý dokonce přehlušit smysl pro rovnováhu. Podle výzkumů, které zde proběhly, v ulici Strażacka existuje oblast anomálie, kde je gravitace menší o 4 %.

Zajímavý článek na toto téma najdete ZDE.

Mapka je ZDE.

V Krkonošském muzeu ve Vrchlabí probíhá výstava o loukách, jejíž součástí bude i soutěž o nejhezčí louku. V tomto čísle Krkonoš – Jizerských hor vychází navíc brožura o význačných lučních enklávách. V Krkonoších se zkrátka poslední dobou o lučních porostech hodně mluví a píše. Čím to je? Změnily se louky? Nebo jsme se změnili my, ochranáři? Ani jedno, ani druhé. Jen se pozvolna mění pohled ochranářů na způsob, jak chránit zdejší přírodu, a louky jsou nejnápadnějším objektem těchto změn. Zásadním zlomem byl rok 2005, kdy se území Krkonošského národního parku včetně ochranného pásma stalo Evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000 neboli územím, jehož význam tkví v zachování přírodních hodnot evropského významu. Od té doby se totiž stále více ukazuje, že začlenění Krkonoš do soustavy území Natura 2000 neznamená jen další nálepku ke znaku národního parku, ale že jde o akt, který výrazně zamával s dosavadními principy ochrany přírody v Krkonoších a snad nejvíce právě s přístupem k ochraně zdejších luk.

Symbol ochrany ekosystémů

Byla to právě Natura 2000, která jasně ukázala, co přírodovědci tušili již dávno, ale co se dříve nedařilo plně promítat do praktických ochranářských činů – totiž že všechny tradičně obhospodařované krkonošské louky, se všemi svými rostlinami a živočichy, jsou přírodní hodnotou evropského významu, srovnatelnou i se stokrát oceňovanou arkto-alpínskou krkonošskou tundrou. To stojí za zopakování: předmětem ochrany soustavy Natura 2000 se staly louky jako stanoviště pro všechny luční rostliny a živočichy. Jedná se totiž o vskutku revoluční novinku oproti dřívější druhově zaměřené ochraně přírody! Není tomu ještě tak dávno, kdy jednou z mála možností zachování lučních porostů ve třetí zóně národního parku nebo v jeho ochranném pásmu byla v případě zamýšlené zástavby přítomnost zákonem chráněného druhu.

Louky však přece nejsou jen více či méně úspěšné vějičky pro zvláště chráněné druhy! Louky jsou především domovem obrovského množství rostlinných i živočišných druhů. Nalezneme na nich přes dvě stě druhů rostlin – téměř čtvrtinu z celkového počtu druhů původní krkonošské flóry – a mnohonásobně vyšší počet živočichů. Například při inventarizačním průzkumu na jediné luční lokalitě, Sluneční stráni, bylo nalezeno 167 druhů brouků. Kolik jiných druhů hmyzu, háďátek či kroužkovců zde ještě žije? Tisíce? Kdo ví. Někteří luční obyvatelé jsou vzácní a chránění, jako třeba zvonek český – rostlina, která vznikla v Krkonoších před několika tisíci lety a za posledních několik stovek let doputovala z hran krkonošských karů na některé krkonošské louky, ale dál již ne. Jiné organismy jsou zase velice zajímavé pro současnou vědu. Kdo z nás například tuší, že poblíž Velké Úpy existuje stále ještě nedostatečně probádaná „evoluční továrna“ na jestřábníky, žluté, oranžové a červené kytičky, které se zde rozmnožují způsobem zamotávajícím hlavu i těm nejbystřejším badatelům? Specifickou historii svého vzniku a způsobu své cesty na krkonošské louky však mají všechny rostliny a živočichové. A také právo na existenci.

Krkonošské louky nejsou však jen domovem, jsou i náměstím, místem setkávání. Na jediné smilkové krkonošské louce potkáte společně alpínské druhy, např. zvonek český, violku sudetskou či mochnu zlatou, rostliny horských luk zastoupené škardou měkkou nebo kakostem lesním, obyvatele živinově chudých půd rozrazil lékařský nebo ostřici kulkonosnou a obecně rozšířené luční kvítí jako řebříček obecný nebo zvonek okrouhlolistý. Tvoří zde společenství, kterému vegetační ekologové říkají smilkové trávníky horského stupně Krkonoš, protože se nikde jinde na světě nevyskytuje. Ne tedy jen vzácnými druhy, ale i vzácnými druhovými společenstvími jsou krkonošské louky cenné! Podle Františka Krahulce a jeho spolupracovníků z Botanického ústavu České akademie věd lze v Krkonoších celkově vyčlenit neuvěřitelných dvacet sedm asociací lučních společenstev přizpůsobených svou skladbou místním půdním a vodním podmínkám, přísunu živin, nadmořské výšce a samozřejmě způsobu obhospodařovávání.

Není proto divu, že stále větší úsilí ochranářů směřuje k uchování této obrovské pestrosti lučních druhů i jejich společenstev. A právě Natura 2000 se svým ekosystémově zaměřeným přístupem k tomu dodává potřebné zákonné nástroje. Již výše jsme psali, že téměř všechny louky v Evropsky významné lokalitě Krkonoše se staly předměty ochrany soustavy Natura 2000 a každý domek nebo i větší výkop musí být od té doby posuzován z hlediska jeho dopadů na luční porosty. Kritériem zde není jen přítomnost vzácných druhů, ale i celková druhová rozmanitost porostu nebo jeho druhová skladba.

Symbol ochrany přírodních hodnot hojných u nás, vzácných v Evropě

Všechen ten ochranářský „humbuk“ se zde neděje navzdory tomu, že tradičně obhospodařovaných luk je v Krkonoších jak naseto, ale právě proto. Paradox jen zdánlivý, který poukazuje na další novinku, kterou Natura 2000 přinesla české přírodě – umístění ochrany každého evropsky významného přírodního fenoménu do míst, kde to má největší smysl, tedy tam, kde se nachází stále ještě v uspokojivém počtu, rozloze, vitalitě či kvalitě.

Donedávna byla ochrana přírody v Evropě čistě národní záležitostí. Nejvíce úsilí a peněz se věnovalo ochraně živočišných a rostlinných druhů, kterých je na území toho kterého státu nejméně a které jsou tam nejvíce ohroženy vyhynutím. Tato praxe má jistě logiku, ale i nevýhody. Tak například na území České republiky je mnoho druhů rostlin ohroženo zkrátka proto, že jsou zde na okraji svého areálu a nemají tu optimální podmínky pro svůj růst. Na území jiných evropských států se jim daří zatím dobře a mohou tam být i běžné. V řeči čísel je situace ještě jasnější – podle nedávného průzkumu kolektivu Zuzany Münzbergové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy je 85 % rostlinných druhů kriticky ohrožených v České republice běžných v některém jiném evropském státě! Podobná bude jistě i situace v případě rostlinných společenstev. Péče o takto lokálně ohrožené přírodní hodnoty nám přitom může brát síly a finance pro péči o přírodní hodnoty, které jsou zase běžné u nás, ale výjimečné jinde.

A zde se dostáváme zpět k Natuře 2000. Právě ona totiž umožnila vytipování přírodních hodnot, které jsou na území každého státu výjimečné z evropského pohledu, a zkoordinovat jejich efektivní ochranu v územích, kde jsou ještě hojné. Zde pak může při jejich ochraně docházet k politováníhodným nedorozuměním mezi ochranáři a investory zvyklými na ochranu toho, čeho jeho málo. A to rozhodně nejsou třeba tradičně obhospodařované louky, v Krkonoších dosud hojné, a právě proto v celé své zdejší rozloze Naturou 2000 chráněné.

Proč v celé své rozloze? Uvědomme si za prvé, co se s loukami v poslední době v Evropě děje. Celkově se jejich výskyt snížil od roku 1850 o 90 %, z toho jen za léta 1990–2003 o 12,8 %. Například ve střední Anglii 80 % lučních společenstev ustoupilo zemědělské půdě, celková plocha suchých luk ve Švýcarsku poklesla od roku 1945 o 90 %, ve Švédsku se vyskytují luční porosty pouze sporadicky a maloplošně. Rapidně se zvýšila i fragmentace a izolovanost lučních porostů – v severní Anglii se louky téměř výhradně vyskytují v ostrůvcích menších než dva hektary. A konečně se snížila i jejich druhová rozmanitost – ve švýcarských Alpách poklesla diverzita jejich porostů od roku 1950 o 40 %. (Porovnání citovaných výsledků evropských výzkumů posledních patnácti let letos publikoval botanik Pavel Sova.)

Uvědomme si za druhé, že všechny výše uvedené negativní zprávy z Evropy spolu nevyhnutelně souvisejí. Snížení celkové plochy luk zákonitě vyvolává jejich fragmentaci a izolaci, a ta se zas negativně podepisuje na jejich druhové pestrosti. To není jen malování čerta na zeď kýmsi z Bruselu – výše zmíněný vztah ověřila ve své velice zajímavé diplomové práci Simona Hálová i přímo na krkonošských loukách. Zjistila, že počet lučních druhů v lučním porostu stoupá přímo úměrně ke zvětšující se rozloze luční enklávy. Proč tomu tak je? To už bychom se dostali mimo rámec populárně-naučného textu. Pro dnešek stačí, zapamatujeme-li si, že nejen zvířata, ale i rostliny potřebují ke svému dlouhodobému přežívání dostatečný prostor. Proto je také tak důležité, aby se plocha luk v Krkonoších nezúžila na několik enkláv, ale aby louky stále tvořily velkoplošnou a vzájemně provázanou síť pestrých porostů. A proto je namístě vážit si krkonošských luk právě proto, že jich tu máme zatím ještě dostatek.

Symbol ochrany přírody v blízkosti lidských obydlí

A dostáváme se k poslední velké změně související se značkou Natura 2000, k přiblížení ochrany přírody od nepřístupných a často bezzásahových území v centrálních zónách národních parků do blízkosti lidí. Jsme zvyklí, že nejcennější přírodní hodnota znamená skomírající rostlinku skrytou před pohledy běžného smrtelníka v nepřístupných roklinách nebo na nedostupných vrcholcích hor. Alfou a omegou ochrany se značkou Natura 2000 je ale zachování pestré přírody v místech, kde se žije a hospodaří a kde také může zachovalá příroda na obyvatele i návštěvníky bezprostředně působit.

Právě krkonošské louky jsou toho nejlepším příkladem. Těžko si představíme biotop více spjatý s lidskou činností. Spousta ohrožených druhů lučních rostlin i živočichů mělo dříve v tradiční, mozaikovitě obhospodařované krajině vhodné podmínky k existenci i bez zvláštní ochrany, a to ne navzdory lidským zásahům, ale právě díky nim. Stálým a místním podmínkám uzpůsobený tradiční způsob hospodaření přispíval od doby svého zavedení v 16. století nejen k udržení květnatých krkonošských luk, ale i k jejich obrovskému rozrůznění do široké palety lokálních typů zmíněných výše. Krkonoše si dnes bez luk dovedeme jen stěží představit, luční enklávy jako Dvoračky, Brádlerovy Boudy nebo Výsluní jsou pro Krkonoše stejnými pojmy jako Hradčany pro Prahu. Utvářejí místní krajinu stejně, jako tradiční zemědělská zástavba určila specifický ráz krkonošských obcí.

Zkrátka krkonošské louky nejsou přírodou „schovanou“ a „přísně střeženou“, ale kouskem přírody, který je všem na očích. Spojujeme s nimi hodnoty jako barevnou krásu lučních květů, malebné výhledy, noční volání chřástala, vzpomínky na způsob života našich předků… Jsou snad méně cenné, protože jsou nesnadno uchopitelné řečí čísel, protože je může zažít každý? Samozřejmě že ne.

Přiblížení přírody k lidem má však i své neblahé důsledky. Uvažujte s námi. Natura 2000 chrání louky. Více než 95 % krkonošských luk se nachází ve III. zóně národního parku a v jeho ochranném pásmu. Všechny velké krkonošské obce jsou rozesety ve III. zóně národního parku a v jeho ochranném pásmu. Netřeba snad ani dodávat, že častým výsledkem této rovnice bývají problémy. A jiskření mezi Správou KRNAP zodpovědnou za zachování rozlohy a kvality luk a místní samosprávou s jejími požadavky na územní rozvoj (rozumějte novou zástavbu). Požadavky obcí jsou do jisté míry oprávněné. Pokud mají Krkonoše žít, nemohou se stát velkoplošným skanzenem. Správa KRNAP proto doufá, že alternativním řešením nastíněného problému může být jistá forma kompromisu. Učinila již i vstřícné kroky. Větším krkonošským obcím nabídla k rozvoji luční porosty v částech intravilánů (zastavěném území) a navíc nezamítá automaticky výstavbu jakéhokoliv objektu v lučních porostech. Bere v potaz kvalitu porostů a zejména celkovou plochu luk, které byly v okolí záměru již zastavěny. Klíčová je však změna přístupu ze strany všech, kteří v Krkonoších bydlí a které Krkonoše živí. Pochopení, že louky nejsou jen výrobním prostorem, ale že se jedná o hodnotu, na které se dá stavět nejen doslova, ale i obrazně.

A úplně nakonec jsme si nechali odstaveček o krkonošských hospodářích – protože co jim budeme vykládat? Právě na nich budoucnost krkonošských luk závisí nejvíce. Čelí nelehkému úkolu obhospodařovat louky v době, která je dramaticky odlišná od starých dobrých časů, kdy posekat louku a seno dát domácímu zvířectvu nebo vyhnat dobytek na přímo na pastvu byla ta nejpřirozenější věc na světě. Dnes již seno pro dobytek nikdo nechce, mulčování (neboli posekání louky a ponechání biomasy na místě) není pro louky a jejich rostliny a živočichy dobrým řešením a ekologicky šetrný způsob hospodaření není zrovna ziskovou aktivitou. Do toho započítejme dlouhodobou degradaci některých lučních enkláv, která se odráží na špatných podmínkách pro jejich obnovené obhospodařování (zkoušeli jste někdy kosit louku hrbolatou od trsů vytrvalých trav?), šíření nepříjemných invazivních rostlin v čele se šťovíkem alpským a tvrdá jednání s majiteli pozemků. Vyjde nám, že hospodařit v Krkonoších je v dnešní době opravdová výzva. Přesto všechno však je dost důvodů k loučení v optimistické notě. Objevuje se čím dál více vlaštovek, které se k takovéto výzvě staví čelem. Hospodařit na kousku louky v Krkonoších pro ně není jen záležitostí ekonomickou, ale i věcí životního postoje. A vás všechny, kteří o něčem podobném teprve přemýšlíte, zveme: přijďte k nám do Krkonoš hospodařit! Snad i tento článek pomůže pochopit, že krkonošské louky za to stojí.

Žijeme v Krkonoších, kde Krakonoše potkáte na každém kroku. Nejinak je tomu i u nás, na Blesku máme víc jak 40 výstavních kousků vládce hor, i kvůli tomu jsme si dali jeho postavičku do našeho loga. Dlouho jsem si říkal, že bych o něm měl něco napsat, když jsem dnes náhodou na internetu narazil na krásný článek, který si dovoluji s laskavým svolením Antonína Tichého použít.

Krakonoš – dobrý duch našich hor 

„Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.” Otfried Preussler

Setkání s Krakonošem

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Na Sněžce jsem byl poprvé se školním výletem ve druhé třídě. Lanovka toho léta roku 1949 jezdila pouze na Růžovou horu. Úsek na královnu pohoří se teprve dokončoval. Takže po svých. Při cestě zpět nám červnové proměnlivé počasí nabídlo i iluzi trosečníků uprostřed široširého oceánu. Zatímco na vrcholu svítilo sluníčko, několik desítek metrů pod ním se od obzoru po obzor rozprostírala zvlněná hladina načechraných obláčků. Byli jsme jen několik kroků od místa, kde se cesta ztrácela v bílém moři, když se z něj pozvolna začalo vynořovat Zjevení. Nejprve zelený klobouk s ohrnutou krempou, jaký nosíval můj dětský idol, lesní adjunkt Pekárek, s jezevčí štětkou a množstvím odznaků. Opálený obličej pod ním lemoval stříbřitý plnovous. Na širokých ramenou huňatá pelerína a pod ní pestrá kostkovaná flanelka na mohutné hrudi. Dlouhá poutnická hůl rozhrnula zbytek mlhy a objevily se i krátké jelenicové kalhoty a silné svalnaté nohy ve vlněných podkolenkách, obuté do bytelných šněrovacích bot. Krakonoš! Stáli jsme jako zasaženi bleskem s tlamkami dokořán a já jsem docela zřetelně postřehl, jak na mě beze slova šibalsky mrknul. V mžiku vše zahalil mlžný opar, plazící se za ním jako nekonečný závoj. Až za mnoho let mi zlé jazyky vyzradily, že to byl nejspíš vysloužilý harrachovský fořt, Jindřich Buchal – Benecký, který takhle v Peci krakonošoval. Povídali!!

Po mnoha letech mi Krakonoš opět zkřížil cestu, v mnohem méně démonické podobě jednoho ze sousedů. To ještě zdaleka nebyl ten dědoušek o holi s opuchlýma nohama ve vyšmaťhaných bačkorách, co se šourá za sluníčkem a rád vzpomíná na bujará léta. To ještě s vlajícím vousem drandil v duchu současného hitu Jirky Macháčka „cestou necestou, polem nepolem se svým malotraktorem”. Krakonoš ze Svobody nad Úpou František Umlauf, rodák z Borové u Náchoda a svého času správce jedné z bud na Černé hoře, mi jednou na valníčku za svým traktůrkem odvážel tři pytle brambor na zimu. Řídká jutová pytlovina se v podzimním slunci podivně blyštěla a dobrácký pan Umlauf se neustále potutelně uculoval do vousů, až mi to došlo. No jasně! Jen to nezkazit a vydržet do rána. Přehrabal jsem poctivě celou bednu, ale asi se mu to nepovedlo, nebo už to zapomněl. Jen brambory, brambory, brambory…

Krakonošův rodný list

Kdyby Krakonoš neexistoval, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Bájný duch našich hor se naštěstí „narodil” krátce po proniknutí prvních odvážlivců do nedotknutých hvozdů. Zkazky o něm rozšířili pravděpodobně mazaní Vlaši, hledači rud a drahých kamenů, aby si tak uchránili bohatá krkonošská naleziště. Po staletí žila v Krkonoších vedle sebe dvě etnika a jejich představy o vládci pohoří byly tudíž dvojí. Germánský otužilý kulturista, zvláštní znamení „Pozor, je ozbrojen” se příliš nepodobal dobráckému taťkovi z hájovny s věčně vyhaslou ušmudlanou gypsovkou z českých poudaček. A přece oba vyšli z heraldické nestvůry na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Se změnami podoby se vyvíjelo i Krakonošovo jméno. Prvotní nesčetné obměny německého Rűbezahl, v literatuře známé od roku 1618, uvedl do širšího povědomí v několika svazcích příběhů J. P. Praetorius. Na mystickém výkladu Rýbrcoulova jména byla dokonce založena celá věda. České jméno Krakonoš je v křestním listě horského obra teprve od roku 1824. Dramatik V. K. Klicpera měl tehdy šťastnou ruku, když jej vepsal do balady Krkonošská kleč.

„V horách jsem tvým ochráncem”

Když v polovině předminulého století do poklidného života krkonošských horáků vpadli turisté, s Krakonoši se doslova roztrhl pytel. K jeho jménu se dodnes hlásí kde kdo a kde co. Od hotelů a horských bud, divadelních spolků a tiskovin přes rychlík Praha – Trutnov, až třeba po to pivo nebo sýr. Vedle monumentálních postav z bronzu i kamene, z nichž nejkrásnější dynamická socha Šalounova vévodí hořickému parku, následována známou kašnou v Trutnově, anonymním dílem sochařského atelieru hořické kamenické školy u janskolázeňské kolonády či rozevlátým Krakonošem před hotelem téhož jména v „Mariánkách”, stojí i zcela moderní skulptura Michala Moravce nazvaná Strážce hor na soukromé zahradě ve Svobodě nad Úpou. Vedle řezbářských skvostů poznamenaných vlivem „warmbrunnské” školy v dnešní Jelení Hoře, zástupy naivních pajduláků lidových tvůrců zpod Žalýho. Vedle realistického modelu Emila Schwantnera pro sériovou výrobu v žacléřské porcelánce třeba keramické roztomilosti Radky Šimkové. Od Alšova Krakonoše na lyžích, až po kouzelná ex libris Vojty Cinybulka nebo Jiřího Boudy. Krakonošův reklamní slogan: „V horách svých jsem tvým ochráncem” najdete opravdu všude. Na odznacích, na přívěscích, na štítcích na hole. A hlavně na stovkách a tisících pohlednic. I ty nejkýčovitější s trpaslíky a muchomůrkami potěší oko sběratele kouzlem nechtěného. Opravdový bonbónek je snímek Hanse Bönsche z Velké Úpy, kde je těch trpaslíků dokonce sedm. No nekupte to! Když se do tvorby pohlednic natrvalo prosadila fotografie, objevili se vedle shora jmenovaných i další živí Krakonošové z masa a kostí, jak je ztělesnila řada postav a postaviček z krkonošských hor.

Pěkná řádka Krakonošů

Z anonymity meziválečných „Rübenzahlů” vyčnívá právě ten s těmi trpaslíky. Urostlý dřevař z Šímovy stráně ve Velké Úpě Johann Sturm. Jeho Krakonoš jako by vyšel z Nibelungů, spoře opásaný kožešinou s řemínky na nohách, byl ozdobou „Bundesfestů”, německých spolkových slavností v Trutnově plná dvě desetiletí před poslední válkou.

Díky fenoménu televize je bezpečně mediálně nejznámější Krakonoš z Krkonošských večerníčků. Málokdo už ale ví, že ho ztvárnil představitel chlapáckých rolí z divadla F. X. Šaldy v Liberci, herec František Peterka.

„Příjezd Krakonoše”, největší sezónní svátek lyžařů v Harrachově i podobnou akci ve Strážném měl dlouhá léta v diáři podtrženou červeně příležitostný Krakonoš Oldřich Janoušek. Svůj karnevalový převlek nijak neskrýval a v čele maškarního reje včetně populárních čertů mu docela slušel. Patří mu primát v počtu 30 odsloužených sezon, které mu jeho předchůdci Bosák, Hendrych i Mach mohou jen závidět. Nástupce v „úřadě” pan Beneš má tak laťku pěkně vysoko. Pan Janoušek je také prvním Krakonošem, který odešel do penze. Své stařičké ski, patrné i na zimní pohlednici Miloslava Kose, však přesto ještě občas nazouval.

Jindřich Buchal, po revíru Benecký, vyrostl do Krakonoše v lesích hraběte Harracha. Po válce krakonošoval v Peci pod Sněžkou doslova na plný úvazek. Splňoval tak dokonale ideální představy o českém Krakonošovi, kterým byl díky svému image 24 hodin denně, že počty zprvu černobílých a později nesměle kolorovaných pohlednic dnes už asi nikdo nespočítá. Svým fotogenickým zjevem byl nedostižným vzorem všem svým následovníkům. Byl stejně jako ten předešlý i literárně činný a jeho články s mysliveckou tematikou jsou čtivé i dnes. Pro nakladatelství Orbis jej mnohokrát fotografoval Zdeněk Menec ze Špindlerova Mlýna.

Františka Umlaufa, který správcoval na Zinneckerových boudách na Černé hoře, na kterou bohužel hledí už řádku let z náhrobního kamene na svobodském hřbitově, objevil jeho „dvorní” fotograf Jiří Havel.

Mistr Jiří Bruník charakterizoval svého Krakonoše lakonicky dvěma slovy: hodný člověk. Dobrota z něj i přes zasmušilý výraz vyzařuje i na nejznámějším aranžmá s bernardýnem, které vydavatelství Panorama pro neukojitelný zájem vydalo celkem desetkrát. Hodný člověk Josef Klíček z Krausových Bud byl hodným Krakonošem i pro zvířata v zoo koutku KRNAP ve vrchlabském zámeckém parku, kde pracoval.

Konkurz na nejlepšího Krakonoše někdy v polovině šedesátých let na Mísečkách, vyhrál v záři televizních kamer člen Horské služby, boudař a horský vůdce z profese a malíř a řezbář ze zábavy Rudolf Podstata. V jeho dlouholetém bydlišti, Špindlerově Mlýně, uchovává nejedna domácnost jako vzácnou relikvii některou z jeho rázovitých dřevěných figurek krkonošských horáků. Početná série barevných pohlednic E. Kučery ho v rozporu s jeho skromnou povahou zobrazuje v nažehleném kostelním saku s vyumělkovanou obří fajfkou z upraveného bukového samorostu. Na jeho oblibě to pranic neubralo. Kdo pana Podstatu znal, ví však dobře, že o žádnou popularitu a slávu ani nestál.

Podle bájí sídlil Krakonoš v Obřím dole, na Kotli, ve Sněžných jámách. Uhrančivý elegán Vladimír Pechan, kterého do pohlednicové galerie uvedla svobodská firma ZiTo Petra Tomana, si vybral Hrádeček. Inu, pan president Václav Havel je jinčí soused než Trautenberk.

Řadu krakonošovských pohlednic rozmnožil o svého Krakonoše i Bohumil Jakoubě, fotografující hlavně Jizerské hory, František Škarvada a další mistři kamery. Někteří „modelové” stáli i více autorům, mezi nimiž lze najít, jak žijícího klasika krkonošské fotografie Zdenko Feyfara, tak čím dál lepšího Karla Hníka.

Nelze se nezmínit ani o velmi netradičním pojetí Krakonoše, který se z více méně shodných stylizací předešlých zcela vymyká. Hoteliér Josef Lingr ze Špindlerova Mlýna, vystupující jako Krakonoš z Martinovky, má na portrétní kresbě z konce čtyřicátých let spíše vzhled máchovského rozervance. Ale proč ne?

Všichni ti populární i méně známí představitelé pána nejvyšších českých hor byli nebo dosud jsou většinou slušní a skromní lidé. Svému vzoru určitě ostudu nedělali. Komu čest, tomu čest. Z úplně jiného soudku je recesistický fórek autora Petra Scheuera s dvojjazyčným textem: „Krakonoš a jeho zahrádka po čtyřiceti letech socialismu.” Imisní holina s tváří bezejmenného bezdomovce z trutnovského nádraží je trochu černý humor, který snad ani není vtipný. Kupodivu i ten své kupce našel. Aby nebylo mýlky. Nejde mi o obhajobu hospodaření v lesích před „sametem”, ale o etiku. I Krakonoš – bezdomovec míval své člověčí jméno Josef Bouška a do svízelné životní situace se jistě nedostal jen vlastní vinou.

V současné době vládne již delší čas pohlednicím z Krkonoš Krakonoš Ladislav Jirouš z Poniklé. A to jsem ještě pěknou řádku Krakonošů vynechal, a vůbec ne proto, že bych je měl méně rád.

Antonín Tichý
www.freiheit.cz

Když se řekne Laudon, asi si každý vybaví lidovou píseň “Generál Laudon”. Někdo si ještě vzpomene na to, že Ernst Gideon von Laudon byl jedním z největších vojevůdců 18. století. Pro informaci, 2. února 2011 si připomeneme 295. výročí narození tohoto velikána.

Málokdo ale ví, že generál Laudon navštívil v září roku 1779 s budoucím císařem a českým králem Josefem II. Malou Úpu. Josef II. horalům slíbil, že se zasadí o stavbu kostela, hřbitova a školy. Horalové vlastní kostel neměli, do té doby museli vozit nebožtíky až do sousedního Maršova. Když do Malé Úpy přijel císař, příslib financování stavby kostela jim doslova spadl z nebe. Císařovi se zdálo zvláštní, jak mohou mít v tak chudém kraji chalupáři tak prosperující hospodářství, a snažil se to při návštěvě vyzvědět. Horalové mu řekli, že tajemství úspěchu prozradí jen tehdy, když jim císař zaručí stavbu kostela. Císař slib dal a horalové museli s pravdou ven – daří se jim proto, že pašují zboží ze sousedního Pruska. Císař vše vyřešil šalamounsky, slib dodržel, kostel nechal postavit, ale zároveň do Malé Úpy poslal nastálo i finanční stráž.

Ze jména Laudon pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.

A jak znějí slova známé písně?

Generál Laudon

3/4

C             G7           C 

Generál Laudon jede zkrz vesnici, 

             G7          C 

generál Laudon jede zkrz ves. 

F         C     G7        C 

Jede zkrz vesnici, má novou čepici 

              G7        C 

generál Laudon jede zkrz ves. 

Recitace : 

Stůj ! Kdo tam ? Patrola ! Jaká ? Vojenská ! 

Kdo jí vede ? Ženská ! Jaká ? Pihatá !  ( Zrzavá ?.) 

Ref. : 

2/4 

C                            G7 

Pihatou , pihatou, tu já mám nejradši 

                             C 

pihatou , pihatou, tu já mám rád. 

      G7                   C 

Já ji  pomiluju, ona zase mne, mne mne, 

      G7                   C 

že je pihatá trápí srdce mé

Záhy, za pouhé tři roky, uplyne už půl století od doby, kdy jsem do Krkonoš přišel poprvé. Dodnes si vzpomínám, jak jsem doslova oněměl, když se přede mnou, cestou z Pece pod Sněžkou do Obřího dolu, objevilo panoráma vrcholových partií Studniční hory se skalami v horní části Velké Studniční jámy. Jsa odchován šumavským pohořím, představovaly pro mě tehdy Krkonoše vskutku „obří hory“, a i když jsem skutečné velehory (Tatry, Alpy, Kavkaz, Skalisté hory atd.) poznal až mnohem později, nejen obdiv, ale i pokorná úcta ke Krkonoším mě provázejí dodnes. Více než 4 desetiletí jsem pravidelně, někdy jen s menšími přestávkami, navštěvoval Krakonošovy hory, především v souvislosti se studiem zdejší květeny, ale v letech 1984 až 1986 i jako zaměstnanec Správy Krkonošského národního parku ve Vrchlabí.

Krajiny, podobně jako i lidé, vystavují na odiv obvykle to, co by vidět být mělo a naopak skrývají intimní jádro, které jak o pohořích, tak i o lidech vypovídá mnohdy daleko víc. Proto jsem si v Krkonoších oblíbil především místa skrytá většině lidských zraků, místa nejen krásná, ale i vhodná k rozjímání. Objevil jsem jich desítky, například některé partie Stříbrné bystřiny nad Bílým Labem, okolí malého vodopádu na Modrém potoce v Modrém dole, Důl pod Koulemi nebo „Pomezensko-boudecký katarakt“, jak jsme kdysi s nadsázkou s jedním kolegou nazvali asi metrový vodopádek na Dobytčím potoce severozápadně od Žacléřských Bud. Těžko vybírat, avšak přemýšlím-li o tom, co mě v Krkonoších oslovilo nejvíce, pak to je jedna ze skal nad levým břehem Malé Úpy.

Jdeme-li Latovým údolím po silnici k jihu od Spáleného Mlýna, Malá Úpa teče po pravé straně. Od mostu, vzdáleného od Spáleného Mlýna jižně asi 3 km, protéká pak vlevo, tedy východně od silnice. Jen několik set metrů po toku, na západním úpatí Dlouhého hřebene (nad levým břehem Malé Úpy jihovýchodně od mostu, jižně od Spáleného Mlýna, jen pouhých několik metrů od silnice), skryta porostem pobřežní vegetace, nachází se nad hlubokou tůní, jež přímo vyzývá ke koupání, ona úchvatná skála. Shora dolů je porostlá polštáři mechů, játrovek nebo i trsy vlhkomilných cévnatých rostlin. Zejména po několikadenních deštích, v odpoledních hodinách, kdy je zalita sluncem, připomíná spíše scenérii z deštného pralesa než z horské středoevropské přírody, protože je přetékána nesčetnými šňůrkami vody, takže neustále vlhké porosty rostlin září tyrkysovou barvou jako v pohádce. Nikdo sem nezabloudí, tady může být člověk sám a snít.

Zdroj: František Procházka, časopis Krkonoše, červen 2004

Místo, které mám rád? V Krkonoších? Těžká volba. Jistě se nevyhnu určité nespravedlnosti, ale budiž.

S místem, k němuž bude směřovat mé „vyznání lásky“, jsem se seznámil již v první polovině šedesátých let. Pravda, tehdy se jednalo o teritorium prázdninových klukovských her a dobrodružných výprav. Hlubokými hvozdy jsme se často škrábali k nejvyššímu bodu, kde se nalézal ostrůvek nízké kleče, díky níž se jako z jediného místa v širokém okolí dala spatřit nejvyšší hora Krkonoš. Řeč je o Lysečinské hoře.

Říká se, že první láska je v životě vždy nejsilnější a tak se i tento masiv, chránící naše nejvyšší hory od východu, stal nedílnou součástí mého, zejména fotografického života. Za ta léta nelze ani odhadnout, kolikrát jsem nahoru spěchal rodícím se dnem za vycházejícím sluncem, nebo se téměř za tmy vracel s úžasnými prožitky ze dne končícího. A byly to mnohdy solidní „expedice“. Teplota 20 stupňů pod nulou, silný vítr. Stavím trojnožku stativu, na niž upevňuji oblíbený „středoformát“. Tak teď je to ono. Cvak. Ale co to? Ozvalo se líné cváááák. Závěrka zamrzla – člověk je nepoučitelný. Snažím se povznést nad vzniklou situaci a silným větrem zaslzenýma očima se alespoň jedinečnou náladou kochám. Kdo je ale více fotografem než turistou, dá mi jistě za pravdu, že beznaděj, atakující někde z koutku duše vaší mysl, celý prožitek neblaze ovlivní.

Nedávno jsem měl potřebu trochu se pohrabat ve svých starších fotografiích. Mimo jiné mi rukama prošly i černobílé zvětšeniny malebně zasněžených, pod tíhou sněhu se ohýbajících smrčků v průseku vzrostlého lesa, připomínající spíše roztodivné příšery z živočišné říše, než odpočívající zástupce říše rostlinné. Jasně si vybavuji pocity, s nimiž jsem se před téměř třiceti lety brodil hlubokým prašanem, pod bundou chránil choulostivý aparát a dával pozor, abych si vlastními stopami neznehodnotil možná klíčové místo budoucího záběru.

Stejně tak si i vybavuji apokalyptické výjevy ze stejného místa o pár let později. Do malebného ostrůvku ticha zasáhl přírodní živel a jeho práci nesmlouvavě dokončil v rámci těžby člověk. Tehdy vznikaly snímky symbolizující statečnost a nerovný boj osamělých zoufalců ve vymýcené pasece. I ty však časem vzaly zákonitě za své.

Dnes se opět na vrchol Lysečinské hory prodírám relativně rychle rostoucím, mladým lesem, jež mi rok od roku více a více znepříjemňuje fotografické výhledy do okolní krajiny. Měl bych být naštvaný? Mám proto zanevřít na milovaný kus naší země? Byl bych blázen.

Přeji nám všem dobré světlo a co možná nejvíce míst, kam se rádi vracíme.

Text: Ctibor Košťál (fotograf), časopis Krkonoše 2004