10.05.2007
Místo, které mám rád? V Krkonoších? Těžká volba. Jistě se nevyhnu určité nespravedlnosti, ale budiž.
S místem, k němuž bude směřovat mé „vyznání lásky“, jsem se seznámil již v první polovině šedesátých let. Pravda, tehdy se jednalo o teritorium prázdninových klukovských her a dobrodružných výprav. Hlubokými hvozdy jsme se často škrábali k nejvyššímu bodu, kde se nalézal ostrůvek nízké kleče, díky níž se jako z jediného místa v širokém okolí dala spatřit nejvyšší hora Krkonoš. Řeč je o Lysečinské hoře.
Říká se, že první láska je v životě vždy nejsilnější a tak se i tento masiv, chránící naše nejvyšší hory od východu, stal nedílnou součástí mého, zejména fotografického života. Za ta léta nelze ani odhadnout, kolikrát jsem nahoru spěchal rodícím se dnem za vycházejícím sluncem, nebo se téměř za tmy vracel s úžasnými prožitky ze dne končícího. A byly to mnohdy solidní „expedice“. Teplota 20 stupňů pod nulou, silný vítr. Stavím trojnožku stativu, na niž upevňuji oblíbený „středoformát“. Tak teď je to ono. Cvak. Ale co to? Ozvalo se líné cváááák. Závěrka zamrzla – člověk je nepoučitelný. Snažím se povznést nad vzniklou situaci a silným větrem zaslzenýma očima se alespoň jedinečnou náladou kochám. Kdo je ale více fotografem než turistou, dá mi jistě za pravdu, že beznaděj, atakující někde z koutku duše vaší mysl, celý prožitek neblaze ovlivní.
Nedávno jsem měl potřebu trochu se pohrabat ve svých starších fotografiích. Mimo jiné mi rukama prošly i černobílé zvětšeniny malebně zasněžených, pod tíhou sněhu se ohýbajících smrčků v průseku vzrostlého lesa, připomínající spíše roztodivné příšery z živočišné říše, než odpočívající zástupce říše rostlinné. Jasně si vybavuji pocity, s nimiž jsem se před téměř třiceti lety brodil hlubokým prašanem, pod bundou chránil choulostivý aparát a dával pozor, abych si vlastními stopami neznehodnotil možná klíčové místo budoucího záběru.
Stejně tak si i vybavuji apokalyptické výjevy ze stejného místa o pár let později. Do malebného ostrůvku ticha zasáhl přírodní živel a jeho práci nesmlouvavě dokončil v rámci těžby člověk. Tehdy vznikaly snímky symbolizující statečnost a nerovný boj osamělých zoufalců ve vymýcené pasece. I ty však časem vzaly zákonitě za své.
Dnes se opět na vrchol Lysečinské hory prodírám relativně rychle rostoucím, mladým lesem, jež mi rok od roku více a více znepříjemňuje fotografické výhledy do okolní krajiny. Měl bych být naštvaný? Mám proto zanevřít na milovaný kus naší země? Byl bych blázen.
Přeji nám všem dobré světlo a co možná nejvíce míst, kam se rádi vracíme.
Text: Ctibor Košťál (fotograf), časopis Krkonoše 2004
