15.08.2007
Záhy, za pouhé tři roky, uplyne už půl století od doby, kdy jsem do Krkonoš přišel poprvé. Dodnes si vzpomínám, jak jsem doslova oněměl, když se přede mnou, cestou z Pece pod Sněžkou do Obřího dolu, objevilo panoráma vrcholových partií Studniční hory se skalami v horní části Velké Studniční jámy. Jsa odchován šumavským pohořím, představovaly pro mě tehdy Krkonoše vskutku „obří hory“, a i když jsem skutečné velehory (Tatry, Alpy, Kavkaz, Skalisté hory atd.) poznal až mnohem později, nejen obdiv, ale i pokorná úcta ke Krkonoším mě provázejí dodnes. Více než 4 desetiletí jsem pravidelně, někdy jen s menšími přestávkami, navštěvoval Krakonošovy hory, především v souvislosti se studiem zdejší květeny, ale v letech 1984 až 1986 i jako zaměstnanec Správy Krkonošského národního parku ve Vrchlabí.
Krajiny, podobně jako i lidé, vystavují na odiv obvykle to, co by vidět být mělo a naopak skrývají intimní jádro, které jak o pohořích, tak i o lidech vypovídá mnohdy daleko víc. Proto jsem si v Krkonoších oblíbil především místa skrytá většině lidských zraků, místa nejen krásná, ale i vhodná k rozjímání. Objevil jsem jich desítky, například některé partie Stříbrné bystřiny nad Bílým Labem, okolí malého vodopádu na Modrém potoce v Modrém dole, Důl pod Koulemi nebo „Pomezensko-boudecký katarakt“, jak jsme kdysi s nadsázkou s jedním kolegou nazvali asi metrový vodopádek na Dobytčím potoce severozápadně od Žacléřských Bud. Těžko vybírat, avšak přemýšlím-li o tom, co mě v Krkonoších oslovilo nejvíce, pak to je jedna ze skal nad levým břehem Malé Úpy.
Jdeme-li Latovým údolím po silnici k jihu od Spáleného Mlýna, Malá Úpa teče po pravé straně. Od mostu, vzdáleného od Spáleného Mlýna jižně asi 3 km, protéká pak vlevo, tedy východně od silnice. Jen několik set metrů po toku, na západním úpatí Dlouhého hřebene (nad levým břehem Malé Úpy jihovýchodně od mostu, jižně od Spáleného Mlýna, jen pouhých několik metrů od silnice), skryta porostem pobřežní vegetace, nachází se nad hlubokou tůní, jež přímo vyzývá ke koupání, ona úchvatná skála. Shora dolů je porostlá polštáři mechů, játrovek nebo i trsy vlhkomilných cévnatých rostlin. Zejména po několikadenních deštích, v odpoledních hodinách, kdy je zalita sluncem, připomíná spíše scenérii z deštného pralesa než z horské středoevropské přírody, protože je přetékána nesčetnými šňůrkami vody, takže neustále vlhké porosty rostlin září tyrkysovou barvou jako v pohádce. Nikdo sem nezabloudí, tady může být člověk sám a snít.
Zdroj: František Procházka, časopis Krkonoše, červen 2004
