30.07.2020
Vyprávění Franze Bischofa, rodáka z Bernartic u Trutnova, který v letech 1900–1907 působil jako řídící učitel na německé škole v Harrachově, zaujme především vylíčením mimořádného sportovního výkonu. Vždyť Bischof za pomoci sáněk dokázal z Harrachova za jediný den překonat nejen celou hřebenovou cestu, ale přidal k ní ještě další dvacetikilometrový úsek z Pomezních Bud do Bernartic u Trutnova. Ve stylizaci textu využil možnosti, aby ukázal své učitelské vzdělání mnohdy složitou stavbou souvětí. Vyprávění vyšlo v týdeníku Trautenauer Zeitung 8. února 1902.
“Na hezčí počasí, než bylo 28. prosince, nemohl nikdo ani pomyslet. Čisté a bezmračné nebe, ze kterého stříbřitě zářil ještě téměř celý měsíc na plochy pokryté zmrzlým sněhem, nehybné, jiskřícími ledovými jehličkami ověšené stromy, jichž se nedotýkal ani závan větru; není divu, že úmysl vánočním klidem zlenivělou krev rozproudit pořádnou horskou túrou se proměnil v čin.
Vyzbrojen párem vysokých holínek, krátkým tlustým kabátcem a lehkými sportovními saněmi, byla túra v půl třetí ráno započata. Čistý, ostrý vzduch zaplašil každou známku ospalosti a rychlým krokem se šlo údolím Mumlavy vzhůru až k Vosecké boudě, která byla dosažena v tři čtvrti na pět. Protože tu vše ještě leželo v nejhlubším klidu a vyrušení obyvatel by pro ně bylo jistě velice nepříjemné, spokojil jsem se tím, že jsem na lístek stručně načrtl svůj cestovní plán a připevnil jej dveře. Sleduje lyžařské stopy došel jsem za několik minut k Tvarožníku, odtud naskytl se mi jedinečný pohled na nezasněžené roviny Slezska s jejich barevnými tóny přecházejícími od hnědé k temně šedé.
Zde procházející cesta měla na pevně zmrzlém podkladu deset až dvacet centimetrů hlubokou vrstvu sněhu, která nebyla příliš příznivá rychlé chůzi. V šest hodin stál před mým překvapeným pohledem hotel U Sněžných jam, nyní jako krystalový palác, v němž sídlí víly – pohádkovější si jej nebylo možné vymyslet. Měsícem zalitá západní a východní část spolu s věží byly pokryty světle jiskřícími sněhovými s ledovými masami, mezi nimiž vyhlížela okna jako malé černé jeskyně; uvnitř i kolem vládlo hluboké mlčení, které údivem rozjásané srdce opět naplňovalo opravdovým pokojem. Když jsem došel na vrchol Vysokého Kola, musel jsem svůj pohled ještě obrátit zpět na skvostný obraz a pak se rychle rozloučit, abych plnou parou uháněl po prudkém svahu dolů k Šišáku. V sedm hodin jsem dosáhl Petrovy boudy, od Dívčích kamenů až k ní to byla bláznivá jízda, při níž se saně podobaly zdivočelému koni, brzy se hnaly přes zrcadlově hladké plochy, příkopy a závěje tak, že bylo třeba značné pozornosti, abych nebyl vyhozen ze sedla. Dvacet minut po sedmé jsem dorazil do Špindlerovy boudy, jejíž obyvatelé právě opustili peřiny. Protože mne mladý hospodář znal ještě z mé velikonoční cesty v roce 1899, vyšel mi velice vstřícným způsobem, vytopil vedlejší pokoj, kde jsem přijal snídani, sestávající ze šálku kávy a půl litru vynikajícího červeného vína; při tom jsem měl dost času prohlédnout si pozorně vkusně ozdobený vánoční stromek a vrátit se do oné krásné doby, kdy mé oči vzhlížely v němé zbožnosti k podobnému. V osm hodin byly mé ocelí protkané sáňkové popruhy, které praskly pod prudkými nárazy v blízkosti Petrovy boudy, nouzově vylepšeny silným motouzem. Šel jsem opět s novou odvahou vzhůru po cestě zbrázděné mnoha lyžařskými a sáňkařskými stopami k Malému Šišáku, odkud se díky úplně čistému ovzduší nabízel skvělý rozhled. Proč tento mocný 1 436 m nad mořskou hladinu se tyčící krajní vrchol východních Krkonoš dostal jméno Malý Šišák, zatímco o 12 m nižší bratr u Vysokého Kola se jmenuje Velký, mi nejde na rozum a nebyl bych určitě jediný, který by hlasoval za překřtění.
Odtud bylo nutné přejít velké sněhové plochy, jejichž jednotvárnost poněkud rušily jen hustě za sebou řazené tyče označující cestu a v záři ranního slunce třpytící se vrcholky hor. To mě bezděčně přinutilo, abych si do pochodu jako svůj věrný doprovod zazpíval několik písní. U Poledního kamene jsem dosud dodržovaný kurs změnil a zvolil přímou linii k Obří boudě. Protože terén má jen malý sklon, mohl jsem pomýšlet na to, že svůj oběd, který ve skutečnosti sestával z velkého „špalku“ – takřka na kost zmrzlého chleba – a kusu silně prosolené slaniny, v pohodě sním za jízdy. U prvního, na úpatí Sněžky stojícího telegrafního sloupu, kam jsem došel ve čtvrt na dvanáct, jsem položil do sněhu poslední kůrku a špekovou kůžičku ve tvaru kříže jako výmluvný pomník prasečích hodů a zahájil jsem výstup po mučednické cestě, na níž ledem pokrytá půda připravila mnohé obtíže. Přesně ve dvanáct hodin stál jsem u meteorologické stanice, která od západu vypadala jako dům ze sněhu, jaké ostatně ve velmi zmenšeném měřítku staví dětí k posílení svého zdraví. Její severní strana působila tak překvapivým dojmem, že jsem své chvále dal zaznít v hlasité samomluvě. Když po slovech „Sakra, pěkná bouda, jen škoda, že tu stojí holt uzavřená“ se v horní řadě otevřelo okno a „hlídač počasí“, potom, co jsem mu popřál dobré ráno, hleděl tak přátelsky dolů, že se obzor na míle daleko rozzářil radostně slunečním jasem.
Byl to můj desátý výstup na Sněžku, ale při žádném jsem neměl tak klidné, jasné počasí a tak nádherný daleký výhled jako při tomto; proto moje pevné předsevzetí při příští příležitosti vyhledat pana meteorologa a s dovolením nahlédnout do jeho tajemství továrny na počasí. Hotov s pozorováním nádherného světa Krkonoš a kolem něho se rozprostírající krajiny mohl jsem se rozloučit se svatou horou, nebeskou útočnicí, kdyby mě nehnala ctižádost nechat zaskvít své jméno v zimní pamětní knize v českém hostinci, jen škoda, že mi krátce vyměřený čas nedovolil zdržet se déle v sice malé, avšak velmi čisté a vkusně zařízené hostinské místnosti.
Ve tři čtvrtě na jednu sjel jsem v rychlém tempu východní svah k Obřímu hřebeni a o půl hodiny později z Černé kupy do Malé Úpy, kde jsem v hostinci vedle kostela toužil uhasit žízeň sklenicí piva. Bohužel to nebylo ve velké světnici tak útulné jako v hostinci na Sněžce, protože okna a dveře byly otevřené, aby protahující vzduch z venku, neohřívaný žádnými roztopenými kamny, právě umytou podlahu rychleji vysušil. Dcera domu, která s nahými pažemi a bosa vkleče myla dlažbu v předsíni, mohla by, pokud se týče posilování otužilosti, sloužit za vzor mnoha dámám „válícím se za pecí“.
Po třičtvrtěhodinovém odpočinku nastoupil jsem na další pochod k rakouským Albeřicím, kam jsem dorazil v pět hodin díky dobré sanici po mnoha bludných jízdách v náhle padnuvší husté mlze, která znemožňovala jakoukoliv orientaci. Velké lomy na vápenec a vápenné pece, jejichž produkty mají dobrou pověst, tak i protáhlá ves Niedamirów u Opawy byly za mými zády. Když jsem ves konečně opustil, což jsem velmi uvítal, protože rychle nastával soumrak, zvolil jsem nyní cestu přes Bobr, žacléřské uhelné doly a Lampertice, protože tu, která vedla přes mokrá pole a nenabízela zvláštní pohodu jsem dobře neznal; protože dobré slovo nacházíme ponejvíce na dobrém místě, horníci vracející se domů mi tak znamenitě poradili, že jsem již v šest hodin večer stál před šachtou Elisabeth, jejíž mohutná černá halda a vedle se nalézající obytné domy byly osvětleny četnými elektrickými obloukovými lampami, že bylo světlo jako ve dne.
„Ano,“ mínil starší muž, který mě krátce doprovázel a kterému jsem sdělil svůj podiv nad změnami, které v posledním desetiletí nastaly v obci Žacléř – Lampertice, „česká důlní společnost ví, jak uhelná ložiska vytěžit pomocí moderní techniky, co ale pak, až bude vše vyčerpáno?“ Abych o tom dlouze uvažoval, neměl jsem čas, neboť nedobrovolný baletní tanec, který jsem na silnici sice bez sněhu, ale potažené ledovkou, musel předvádět, abych udržel v naší době tak nutnou politickou vyváženost, vyžadoval veškerou mou pozornost.
Ve tři čtvrti na sedm došel jsem konečně do svého milovaného rodiště Bernartic, cíle mé cesty. V předsíni domu mého starého známého Johanna Kirsche se objevila ženská postava, když jsem svého věrného „oře“ hlučně stavěl do rohu, a zeptala se mě, co potřebuji: „Mohu tu pro dnešek nechat své sáně ?“ „Hm, ano,“ byla krátká odpověď. Už jsem se obracel k odchodu, když se pootevřely dveře a vykoukl pár bystře hledících očí a pak mne se zvoláním „Ne, to je přece pan učitel,“ zatáhly do místnosti. Potom, co jsem se při pořádné sklenici „trutnovského“ od bodrých lidí zevrubně dověděl o všech změnách, které se udály za posledních dvacet let v mém domově, šlo se půl hodiny před půlnocí do postele a já snil pod pohostinnou střechou o starogermánských ctnostech předků, které se zde věrně zachovaly.
Příští den jsem navštívil některé kamarády. Odjížděl jsem přes Trutnov, Hostinné, Jilemnici a Rokytnici zpět do Harrachova s radostným vědomím, že jsem potkal muže, kteří i za změněných poměrů se snaží opravdově a nezlomně udržet, stejně jako na ně shlížející Sněžka, své obci starý německý ráz čistý.”
Zdroj: Franz Bischof, Krkonoše, leden 2010
