Proměny Pomezního hřebene

30.07.2020

Pomezní hřeben oddělující Horní Lysečiny od Dolní a Horní Malé Úpy je hned po Rýchorách druhým nejvýraznějším hřebenem východních Krkonoš. Právě na Horní Lysečiny jezdím již od padesátých let minulého století, a proto není divu, že je to kout Krkonoš mému srdci nejbližší.

Jako kluci jsme často zdolávali jeho příkré, statnými smrky zalesněné svahy. Po temeni hřebenu vedl úzký průsek končící u tzv. trianglu. Odtud pochází nejstarší fotografie na této dvoustraně. Čerstvě zasněžené, sklánějící se smrčky jsem fotografoval někdy v polovině sedmdesátých let.
Vzpomínám, jak jsem právě v těchto místech dychtivě spěchával k jedinému malému ostrůvku kleče, odkud se mi, díky jejímu nízkému vzrůstu, alespoň částečně odkryl výhled na majestátní Sněžku. Tam jsme se spolu také prvně seznámili. V té době jsem ještě netušil, že není tak daleko doba, kdy budu s velkými problémy hledat do popředí záběru stafáž v podobě alespoň jednoho stojícího stromu, jenž by mně odhalené velkolepé panorama východních Krkonoš kompozičně dořešil.

Začalo to polomy po ničivých vichřicích, do toho nastoupil obávaný škůdce kůrovec, a to už byl jen krůček k rozhodnutí postupně celý hřeben vytěžit. Zprvu jsme to jako „starousedlíci“ nesli těžce. Ráz krajiny se významně změnil. Zároveň se ale otevřely nové, neskutečné výhledy. Kdo vystoupal strmým svahem, nelitoval. Přes členitou část Polska, Jeseníky, Králický Sněžník, Orlické hory, Rýchory, Zvičinu a Černou horu jeho pohled doputoval k méně známé tváři naší nejvyšší hory. Sám jsem na hřebeni strávil spoustu nádherných chvil s aparátem připraveným zachytit to nejlepší ze začínajícího či končícího dne. Ne vždy se mi z relativního tepla naší chalupy, kdy všichni kolem ještě spokojeně odfukovali, chtělo do potemnělé a mrazivé krajiny. Představy, co mě tam nahoře zase čeká, byly ale silnější. Málokdy jsem byl zklamán. Vlastně se ani nepamatuji, zdali vůbec kdy. Jednou jsem se takhle vracel z vršku, slunce vysoko nad obzorem, údolí se pomalu probouzelo. Bořil jsem se místy až po pás do bezedného prašanu. Rozhrnul jsem sněhem obtěžkané větve poslední řady smrčků a vyvalil se na louku. „Meresjééév,“ křičel soused z nižší chalupy, který se o poznání déle rovněž vydal za dalekými výhledy. Mladší generaci bych asi měl vysvětlit, kdo to ten Meresjev vlastně byl. Nevysvětlím, není to důležité. Místo toho vězte, že nahoru na Pomezní hřeben mě to táhne stále, třeba se jen tak porozhlédnout, nadechnout.

A fotografové? Ti si musejí pospíšit. V osmdesátých letech totiž byly svahy opětovně zalesněny. Nejprve začaly „překážet“ rychle rostoucí, dočasnou funkci plnící břízy. V posledních letech se pochlapily i donedávna malé smrčky a je skoro po všem. Skoro. Ještě stále se ale nalezne dost skulinek a průhledů pro obdivování a fotografování té nadpozemsky pozemské krásy. Jestli nevěříte, vážení čtenáři, tak přijďte pobejt. Dobré světlo!


Partneři penzionu